Bývalo tu městečko trávník

(akad. arch. Eduard Staša)

Naše pravda, asi 1987

Kapitolky ze starého Zlína 

Až pojedete z Jižních svahů po nadjezdu a pohlédnete k západu na levý břeh Dřevnice, uvidíte tam osamělou vilku.  Postavil ji po první světové válce tehdejší přednosta zlínského nádraží Rudolf Asmus. Pochází odtud i jeho syn, vynikající pěvec Národního divadla v Praze a později Komické opery v Berlíně. Dnes je zde sídlo opravářských služeb DOAS. Někde v těch místech stával do roku 1897 kostelík sv. Barbory, zvaný lidově „Na Deštěnce“, s přilehlým hřbitovem. Tehdy to už byla zchátralá kontribučenská sýpka a pozůstatky hrobů se našly ještě při stavbě blízkých továrních budov v roce 1934.

Kostelík byl součástí městečka „Trávníka či Grygova“, které založil někdy ve 2. polovině XV. století Vilém Tetour z Tetova pro svoji druhou manželku. To dvojí pojmenování, používané historiky, svědčí o určité nejistotě v původu či prioritě těchto názvů.

Samostatné městečko mezi zámkem a kostelíkem mělo svého rychtáře i městské knihy a svoji samostatnost si podrželo až do sklonku XVII. století. Byl to jeden z „městotvorných“ činů Viléma Tetoura i zdroj jeho příjmů a svým pravidelným půdorysem byl jakousi skromnou obdobou zlínského rynku. Na nejstarších mapách města z let 1790 – 1800 je uvedeno pojmenování Trávník a také na městské vedutě ze 16. století je pod číslem devět psáno „Trawnik Genant“.

Na zasedání obecního výboru Zlína v červnu 1887 byl Trávník přejmenován na Grygov a tak zůstalo až do roku 1925. Od té doby platilo úředně Dolní náměstí a od roku 1932 se objevuje znovu Trávník až do zbourání jeho posledních domků.

 Nejstarší jeho podobu máme na obraze veduty ze 2. poloviny XVI. století. Zde je to opravdu odloučená osada, posazená mezi zámkem a kostelíkem sv. Barbory. Její spojení s městskou osadou zlínskou obstarává pouze nenápadný chodník mezi zahradami. Z rohu náměstíčka vede široký chodník ke kostelíku na břehu Dřevnice.

Mnohem organizovanější a architektonicky výraznější vidíme Trávník na obraze z roku 1846.  Tady podél západní fronty domů protéká potok od horního zámeckého rybníka do Dřevnice a uprostřed stojí socha sv. Jana Nepomuckého, která byla později přemístěna pod hráz přehrady u hřbitova (t.zv. Kudlovská přehrada, pozn. C.) . Spojení s městským rynkem podél ohradní zídky zámeckého parku působí už jako pohledná ulička, tvořící organickou součást městského půdorysu. Kostelík sv. Barbory už zde nevidíme - na zmíněné mapě z konce XVIII. století jeho půdorys zakreslen s nápisem „St. Barbara“ včetně celého jeho předpolí směrem na Trávník.

Fara kostelíka, v němž se místo varhan hrávalo na cimbál,  bývala v jednom z blízkých domků, snad v čísle 30, který patřil později obuvníkovi Januškovi. Ale to už jsme na Trávníku z druhé poloviny XIX. století. Když pak v letech 1898-99 byla postavena železniční trať z Otrokovic přes Zlín do Vizovic i s novým nádražím, byl to počátek velkých proměn v této části města.

Příjezd k nádraží si vynutil průlom do západní části náměstíčka a vybudování nové ulice Nádražní. Ta se stala od roku 1900 i příjezdem k budované továrně na obuv firmy T. & A. Baťa. Její pozdější rozvoj zasáhl nečekaně i do osudů Trávníka.

.

Stávalo zde v té době okolo třiceti domků a na starých fotografiích je to spíše poklidná vesnická náves, zarostlá trávou a s hejny hus. Nebylo to už jen sídlo rolníků, ale spíše řemeslníků a živnostníků. V těch třiceti staveních převažovali počtem dvanácti obuvníci. Byli tu ale také čtyři pekaři, nějaký ten řezník, tkadlec, barveník, soukeník a také několik rolníků.

Syn obuvníka Hrbáčka tu později zřídil v domě č.p. 19 první zlínskou sodovkárnu. A na rohu s ulicí Nádražní postavil syn obuvníka Červenky pohledný dům s restaurací „Na rožku“. Na druhém konci ulice naproti nádraží byl v roce 1901 postaven Jugasův hostinec „Monako“. Oblíbené dostaveníčko těch, co chodívali do továrny a k vlaku. Severní stranu nádražní ulice tvořily domy strojníka Šťasty a Lízala i Höfrův sklad Přerovského pivovaru. Pak tu stával ve valašském stylu pěkný kiosek prvního zlínského knihkupeckého družstva Svetozara Úlehly a vedle dům začínajícího továrníka Vojtěcha Chlůda, který vybudoval později velký moderní obuvnický závod v Otrokovicích. Vyráběl hlavně dámskou obuv pod značkou „Olga“, kterou exportoval i do zahraničí. 

 KIOSEK KNIHKUPECTVÍ Svetozara Úlehly, který stál v Nádražní ulici. Snímek pochází z roku 1918.

Trávník sám byl však zajímavý i tím, že se zde jakoby koncentrovala celá řada svérázných jmenných přezdívek. Setkáváme se zde s obuvníky Vitáskem zv. Ježíšek, Klinkovským zv. Andělíček,  Hrbáčkem zv. Pečeňák nebo i s Krausem, jemuž se říkalo Pěšák a s druhým Krausem zv. Folkner. Sídlil tu také obuvník Macháň v Kůtě nebo rolníci Vrzalík s přezdívkou Ufánek a Pančoška zvaný Lapina. Na severní straně náměstí stával výrazný dům s velkým štítem – lomenicí, zdobený malovaným motivem slunce, který patřil tkalci Pláňavovi. Jeho soused - barveník Šmíd - v domu č.p. 37 měl barvírnu „U příkopy“, což bylo pokračování náhonu od Dolního mlýna Juříčkova na Zarámí ke Dřevnici. Bývalo to tady jakési uzavřené společenství, které trvalo ještě i ve třicátých letech.

Doprava mezi hlavní bránou továrny a nádražím do té doby vedla novou ulicí Tovární mezi Monakem a ohradní zídkou závodu. Když se stavělo koupaliště „U továrny“ (1939), Tovární ulici zrušili a vybudovali novou městskou komunikaci - přes zámecký park na Trávník. O dva roky později byl upraven průjezd od nádraží na křižovatku k Zarámí a o osudu Trávníka rozhodnuto. Co tu zůstalo? Skromné torzo původního náměstíčka se zbytkem chátrajících domků. Čas dozrál, když se v letech 1981-82 bouraly poslední domky, aby udělaly místo novému autobusovému nádraží a silničnímu nadjezdu na Jižní svahy. 

Výstavba nadjezdu na Jižní svahy - pokročilý stav prací 17. září 1986. Vpravo prostory bývalého předměstí Grygov.

Pan Vilém Tetour z Tetova a na Zlíně, zakladatel samotného městečka Trávníka-Grygova na sklonku XV. století, by se podivil. Ale takový už je osud mnohých městeček i měst v průběhu staletí.

A tak až zase pojedete po nadjezdu do centra města nebo k hlavní bráně závodu, pohlédněte k západu na levý břeh Dřevnice. Vzpomeňte na pana Viléma Tetoura z Tetova, který zde na prahu novověku založil městečko trávník či Grygov s kostelíkem sv. Barbory.

----------------------------------------------------------------------------------------------

 Zlínský pivovar,

okresní soud

Naše pravda, asi 1987

ak. arch. Eduard Staša, Zlínské noviny 1993

Vladislav Kopřiva, Zlínský deník 2008

Zdeněk Pokluda, Magazín Zlín 2009

Existence pivovaru ve Zlíně asi už dokonale vymizela z paměti obyvatel. A přitom stačí se vrátit o sto let zpět a našli bychom jeho budovu jako charakteristickou součást hospodářských objektů obklopujících v širokém kruhu zlínský zámek.

Zprávy o zlínském pivovaru se objevují v XVI. století. Vaření a prodej piva tehdy patřily k výnosným hospodářským odvětvím a nemusíme se divit, že ve Zlíně stály dokonce pivovary dva – jeden patřil vrchnosti, ve druhém vařili zlínští měšťané.

      Nevíme, který z obou zlínských pivovarů byl starší, ale jako první se v archivních dokumentech objevuje vrchnostenský pivovar, o kterém máme i později více zpráv a můžeme jeho vývoj sledovat až do XX. století. Poprvé o něm čteme r. 1566 a pak např. r. 1751 v souvislosti s prodejem zlínského statku bratry Tetourovými panu Janu Kropáčovi z Nevědomí. Vždy se často připomíná jako cenný objekt a důležitá součást panského hospodaření. Proměnlivé osudy sdílel spolu se zámkem a ostatními panskými budovami tak, jak je přinášely měnící se doby. Jestliže na samém počátku třicetileté války došlo k poškození zlínského zámku i s okolními budovami, platilo totéž o pivovaru. Roku 1622 jej najdeme prázdný s malou zásobou chmele. Důležitý a výnosný podnik ovšem vrchnost co nejdříve opravila a uvedla do provozu (na rozdíl od pivovaru měšťanského) a od poloviny XVII. století se dokonce dochovala i jména zdejších sládků (r. 1646 sládek Pavel, 1668 Jan Spilka, 1671 Jan Kratochvíla, 1676 Václav Jedlička, 1676-77 Jakub Kalivoda, 1684-90 Tomáš Veselý nebo v letech 1686-93 Tomáš Spilka. a j.)

V panském hospodaření si pivovar, ve kterém se v polovině XVIII. století vařilo kolem 690 sudů piva ročně, poměrně dlouho udržoval důležité postavení. Roku 1815 činil výstav přes 50 várek (765 sudů). Výnos pivovaru v tomtéž roce byl 4 034 zlatých, oproti roku 1807 téměř dvojnásobek (2 128 zlatých). V polovině 40. let pivovar zaměstnával čtyři lidi. Krátce po zrušení poddanství v roce 1848 a smrti Klaudia Brettona připadlo zlínské hospodářství jeho synu Klaudiu Vilémovi, který ovšem postrádal schopnosti dobrého hospodáře. Mezi lety 1857 – 1860 panství několikrát změnilo majitele, až skončilo v rukou zbohatlého brněnského továrníka Leopolda Haupta. Zároveň postupně vzrůstal význam jiných odvětví a ve druhé polovině XIX. století nakonec vaření piva ztrácelo bývalou důležitost.

 K dočasnému obratu k lepšímu došlo až na jaře roku 1873, kdy se Haupt rozhodl přijmout do pivovaru nového, tehdy osmadvacetiletého sládka Františka Bedřicha Janáčka. Tomu se během následujících dvou let podařilo pivovar a kvalitu zdejšího piva pozvednout natolik, že dokonce převzal větší část hospod až v nedalekých Napajedlích. Jak píše Zdeněk Pokluda ve své nové knize Zlín z edice Zmizelá Morava, František B. Janáček na tuto dobu vzpomíná: „Byl jsem přijat s ročním platem 200 zlatých, 25 q brambor, pšenice a rži, 40 věder piva a deputátem dřeva. Můj předchůdce potřeboval na várku mnoho sladu. Za nějaký čas jsem přišel na to, že nechal do kanálu pouštět výstřelek. Přirozeně jsem se potom na várce obešel s menším množstvím sladu. Pivo jsem měl dobré a tak jsem vařil 3 várky týdně, zatímco dříve vařili i várku za 14 dnů“. Schopnosti Františka Janáčka brzy neušly pozornosti majitele napajedelského panství hraběte Stockau, který mu začátkem roku 1875 nabídl daleko výhodnější podmínky právě ve svém pivovaru. Po působení v Napajedlích pak v roce 1883 Janáček odešel do panského pivovaru hraběte Kaunice v Uherském Brodě, kde působil jako sládek i nájemce až do roku 1896, kdy zde dokončil stavbu pivovaru vlastního. Jeho provoz jako jediný z okolních pivovarů přežil až do současnosti (Janáček). 

Po odchodu Františka B. Janáčka (leden 1875) nastoupil na post zlínského sládka Antonín Janáček. Krátce na to ho v roce 1879 vystřídal z Čech přišedší Jan Janáček. Ten zde působil až do roku 1900. Přiženil se do rodiny panského správce Eliáše a brzy splynul se zlínskou měšťanskou společností, jejíž fotografie z přelomu století se nám zachovala. Jeho zetěm se stal J. Jarcovják, se kterým ještě budeme mít tu čest.

Pivovar v tomto období vykazoval pouze mírně rostoucí výstav. Jestliže v roce 1880 to bylo 2 400 hl, pak v letech 1895/96 vystavil 2 880 hl, v letech 1898/99 kolem 3 000 hl. V roce 1889 zde pracovali tři lidé.

Krátce po předání velkostatku barona Leopolda Haupt-Buchenrode jeho dětem Štěpánovi a Marii (1897) byl pivovar dán do nájmu.

V roce 1899 se stal nájemcem stávající sládek Jan Janáček. Avšak hned v roce 1900 jej získali do pronájmu Aristides a Marie Baltazzi, v té době majitelé panství a pivovaru v již zmiňovaných Napajedlích. Jen pro srovnání - roční výstav napajedelského pivovaru činil v letech 1898/99 24 264 hl - zlínská produkce představovala zhruba desetinu. Právě za Baltazziů, nejspíš k roku 1907, v pivovaru definitivně ukončili výrobu. Pivní lahve ani jiné sběratelské předměty týkající se zlínského pivovaru, pokud vůbec někdy existovaly, se s největší pravděpodobností nedochovaly.

Hostinský provoz zde ovšem zůstal i nadále, čepovalo se pivo z napajedelského pivovaru, každoročně se slavily panské dožínky, scházely se místní spolky a konaly různé společenské události. Například v roce 1909 zde občané mohli vyslechnout za přítomnosti poslance T. G. Masaryka řeč J. S. Machara. Po roce 1911 výrobu ukončil také napajedelský pivovar - koupila jej a zavřela rodina Braunů s cílem získat nová odbytiště pro svůj rozpínající se Jarošovský pivovar. Ten se také stal v roce 1913 novým nájemcem zlínské pivovarské budovy.

Osudy zlínského pivovaru se začaly vázat příčinami událostí, proběhnuvšími již v r. 1886 za starosty Mikuláše Kašpárka,  s dějinami zlínského soudu.

Starosta se tehdy vydal s dalšími čtyřmi radními jednat o stavbě nové zlínské radnice. Usnesli se tenkrát, že v novém objektu budou nejen obecní kanceláře a radní síně, ale také úřad soudní. Samozřejmě v případě, že ve Zlíně zřídí správní orgány monarchie okresní soud.

Zchátralost radniční budovy se stávala lokálním evergreenem konce XIX. a počátku XX. stol. Zápis obecního výboru z listopadu 1888 hovoří o jejích objektech jako neopravitelných. Na zasedání v říjnu 1891 se rozhodnulo o podání petice rakouským úřadům - to aby se popohnal úřední šiml a schválily zřízení okresního soudu ve Zlíně. Tak se měla povzbudit ochota zainteresovaných stran s "radúzem" něco podniknout. 

Jenže stavba stále odkládána a tudíž podmiňování zřízení soudu přípravou vhodných místností v ní se ukázalo netaktickým. Roku 1912 (starosta František Štěpánek) jednal již stavební odbor města o určení stavební čáry pro "příští budovu okresního soudu". Ve Vídni zároveň intervencemi běh událostí popoháněl již zmíněný poslanec zvolený zlínskými voliči, prof. T.G. Masaryk. Dobrá věc se rukou společnou podařila - v listopadu ministerstvo spravedlnosti naznačilo vstřícnost zřídit v obci okresní soud a berní úřad - pokud ovšem městečko zajistí vhodné prostory. Tento zámysl korunovalo výnosem z 9. května 1913.

  V listopadu 1913 mohl zlínský stavitel J. Winkler na radnici předložit a projednat náčrtky nového justičního objektu.

Po dobu světové války panovalo v obou záležitostech - jak realizaci okresního soudu, tak nové radnice - hluboké ticho. Lidé měli jiné starosti, nežli v rozkládající se monarchii, která nebyla schopna zabezpečit základní životní potřeby, stavět úřadovny. Ve městě stál starý pivovar, jehož výrobní roli odvál čas - ten držel v majetku baron Haupt.

 "Velká válka", které se za třicet let dostane přídavných jmen "první světová", skončila. 

Pivovarská budova se dostala popředí zájmu až roku 1921 a začala hrát v politických záměrech zlínské obce důležitou roli. Nová republika převzala zákonodárství a správní strukturu monarchie - c.k. rozhodnutí z r. 1913 o zřízení okresního soudu ve Zlíně zůstávalo v platnosti.

Ledy se prolomily  v lednu vzpomínaného roku na schůzi městské rady. Realizaci v cestě stála "jen" jedna překážka – nedostatek prostorů. Na radnici se s největším úsilím hledalo řešení, kam soud umístit. Mluvilo se zejména o zámku, ale jeho majitel (baron Haupt, vlastník panství, textilní továrník a velkostatkář v jedné osobě) se svého sídla nechtěl vzdát.

Aby otupil ostří požadavků města, nabídl k prodeji jinou svou budovu – starý pivovar. Tak se prověrovalo, zda by se dala z objektu panského pivovaru adaptovat soudní budova a nebo bude-li nutné postavit objekt nový. Jako odborný znalec byl k celé záležitosti přizván architekt F. Kolář z Ostravy, který v té době navrhoval zlínskou sokolovnu.

Na zasedání 7. června 1921 padlo definitivní rozhodnutí - budova panského pivovaru se částečně rozebere a s použitím její spodní části bude provedena "přestavba a nadstavba o dvě patra za 900 000 Korun".

Prozatímní smlouva (s Hauptem) byla dohodnuta již r. 1920. Následoval definitivní prodej uskutečněný v červenci 1921: město Zlín zaplatilo velkostatkáři 165 000 Kč a získalo budovu vhodně umístěnou v centru města. Vedení městské správy, v jejímž čele stál tehdy komunistický starosta F. Novák, zahájilo neprodleně přípravné práce k přestavbě pivovaru pro nové účely.

Hlavně finance .... jako vždy v první řadě. Nepředstavujme si daňový systém první republiky jako ten dnešní, kdy hlavní role hrají přímé daně z příjmů a nepřímé z přidané hodnoty. První republika pro dělnické a střední vrstvy daň z příjmů téměř neznala - hlavní slovo držely lokální poplatky, které sladěny s obecním zřízením takto zajišťovaly chod správních orgánů.

Na výdaje ohledně nového soudu si město muselo půjčit. Poplatníkům se daňové přirážky zvedly na 300 % a první muž na radnici Novák to jednoduše zdůvodnil: "... chce-li občanstvo dostati do města státní úřady, musí se také odhodlati k vyšším přirážkám; na druhé straně vybudování úřadů bude míti veliký vliv pokud obchodu a živností se týče, neboť občané z venkova do města k úředním dnům přicházející, budou obstarávati  všechny nákupy ve Zlíně."

Šlo především o dvoupatrovou nadstavbu starého objektu. V srpnu 1921 se zakázka na tyto práce o rozpočtu 715 410 Kč zadala zlínské stavební firmě Winkler a Jarcovják, která celou akci také vyprojektovala. Se jménem "Jarcovják" jsme se již setkali - ano, jde o zetě sládka Jana Janáčka. Ironií osudu to byl právě Jarcovják, který pod hlavičkou své firmy přestavěl panský pivovar, životní působiště svého tchána, na budovu soudní. Toho se ale sládka J.J. nezasáhlo - nedožil se ani začátku velké války.

Ještě donedávna samostatné firmy objekty dokončily v hrubé stavbě do konce roku 1922 a zahájily práce na přilehlé stavbě věznice. Kolaudace budovy vč. arestu proběhla v září 1923 a 1. října 1923 zahájil nový okresní soud slavnostně činnost.

Pro pořádek poznamenejme, že rozpočet na přestavbu vlastního pivovaru činil nakonec 1 041 tis. Kč, k tomu navíc přihrňme postavení věznice. 

S osudem soudu ve Zlíně máme spojena ještě dvě jména. Zároveň si historii zpestříme pátráním ve starých fotografiích:

>>  prvním je mladý katecheta P. F. Úlehla, pozdější učitel náboženství a vážená osobnost v životě města,

>> druhým je F. L. Gahura, pozdější Baťův hlavní městský architekt. V roce 1921 ještě žil jeho učitel a tvůrce prvních regulačních plánů města Jan Kotěra. Na Gahurovi můžeme vidět, jak Tomáš Baťa pracoval s lidmi. Nejen, že platil vzdělávání u renomovaného architekta, ale od prvopočátku mladého studenta angažoval ve velkých městských projektech, nechával jej otrkávat při úředních jednáních a pobízel jej ke kladení si velkých cílů a hledění do budoucna bez omezení. Navíc, ač sám zastupitelem, měl na radnici sobě oddaného člověka.

A teď ke slíbenému čtení z fotografie, v tomto případě z animace. Všimněme si fotografie soudní budovy z r. 1925, resp. její věže. Srovnejme ji s Gahurovou radnicí. Zalomení balustrády se opakuje. Velmi gahurovské.... Ještě zjistit, kteří komisaři zasedali při rozhodování o projektech, co Tomáš Baťa (městský zastupitel od r. 1908) a získali bychom zřetelnější obraz. Na to ale nemám disposice.

Prohlížíme-li městský archiv, zjistíme, že plány soudu z roku 1921 nejsou  nazývány novostavbou, ale označeny krkolomně jako "Nadstavba budovy bývalého pivovaru za příčinou zařízení úředních místností". Nebo také prostěji "Adaptace pivovaru". Zřejmě šlo o to, aby se zastřela skutečnost, že soud vznikal v podstatě jako nový objekt. (Při této informaci lze připomenout stavbu nadjezdu na Jižní svahy z let 1985-1986. Zde šlo o "Velkou opravu silnice". Společenské systémy odlišné, praxe stejná...).

Dnes se dá těžko vypátrat, kolik zůstalo v soudní budově zdiva ze starého panského pivovaru. Podle jedné verse je to určitě spodní stavba a část přízemí - k tomuto názoru se lze přiklonit, jelikož při srovnání fotografií pivovaru a soudu ze dvacátých let vidíme zachovaný vjezd (pivovar měl jeden, soud původně tři) a v přízemí okénka na levé straně objektu. Tohle ovšem vzalo za své při pozdějších úpravách - vozová vrata zmizela, okénka byla proražena a zvětšena.

Verse druhá hovoří o zachování věžové části starého pivovaru. Tento názor se vyvinul s odvoláním na fotografii z průběhu úprav objektu - věž opravdu stojí. Ale ... chybí jí už střecha, komín se rozebírá a je dosti dobře možné, že věž zmizí také. Popřestavbová "věž" nezaujímá střed budovy jako ta původní, ale druhou sedminu délky zprava. Méně pravděpodobná varianta, i když - s přihlédnutím k původním plánům - také možná.

Ať již platí kterákoliv z obou thesí, nebo třeba obě, nelze říci, že by to nepříznivě ovlivnilo vnější vzhled soudní budovy. Vzniklo zde v podstatě průměrné stavební dílo, nepoznamenané historisujícími slohy ani nastupující modernou.

Prvním okresním soudcem ve Zlíně se stal K. Teplíček. Do jeho jurisdikce spadalo 20 obcí z prostoru od Štípy po Březůvky a od Sazovic po Hvozdnou. Ulice, lemující budovu z východu, byla přejmenována z Pivovarské na Soudní (1934).

Soud měl zavedenu telefonní linku (č. 51), úřadovalo se od 9 do 11 a od 14 do 16 hodin. Coby soud nejnižší instance vyřizoval všechny spory, od banálních až po složité, např. do dnešní doby protaženou causu dědictví po Tomáši Baťovi. Po druhé světové válce zde proběhly dokonce popravy zrádců a kolaborantů (z rozhodnutí zvláštního Lidového soudu) - koncem srpna 1945 v prostoru zlínské přehrady popravili zrádce Ploštiny, jednoho udavače oběsili přímo v areálu na nádvoří (31. srpna) a 26. září usmrtili dalšího udavače.

Po převratu v únoru 1948 se vyvlastňovalo a zabavovalo jmění buržoasie a živnostníků, poté následovaly teatrální inscenované procesy s nepřáteli socialismu (odehrávající se nezřídka ve Velkém kině). Tuhle kapitolu ve zlínských poměrech uzavřel soud ze srpna 1989 s disidentem Stanislavem Devátým. Ten po rozsudku promptně zmizel do ilegality (Polsko), což neopomněl československé veřejnosti večer oznámit Hlas Ameriky a Svobodná Evropa.

Agenda se rozrůstala a pod zlínský okres (v souladu se změnami v krajském uspořádání Československa) spadla jurisdikce soudů v Napajedlích (1949) a Valašských Kloboukách (1960).

Po převratu v listopadu 1989 se vynořily obsahově nové causy, které měly napravit křivdy uplynulých čtyřiceti let (restituce).

Objekt poškodily peripetie posledních dvaceti let. V roce 1993 byl prostor za domem určen pro novou budovu Investiční banky. Tato stavba se nikdy neuskutečnila, soud se odstěhoval do nových prostorů v Loukách (2003) a místo včetně budovy chátrá, obklopeno ze severní a západní strany polorozvalenou ohradou, ku všeobecné radosti všech divokých lepičů plakátů a opilců, kteří si potřebují ulevit.

Stejně tak je dobrou potravou pažravých právníků, kteří se údajně snaží rozmotat propletence vlastnictví a kompetencí. Pro naplnění jejich účtů causa příznivá. Poslední vývoj po dražbě objektu, ve které jej získal podnikatel Vamuža z Hodonína, ukázal, že soud patří městu. To ale neví, co s ním - nedaleko se uvolňuje zároveň kapacita zámku a Krajské knihovny Františka Bartoše.

Málokdo ze  současníků si už uvědomuje, že stavba, kolem které denně procházejí, má tak dlouhou a zajímavou historii. (O umístění okresního soudu v adaptované budově pivovaru pojednává podrobněji článek ve sborníku Gottwaldovské od minulosti k současnosti 7/1985).

měšťanský pivovar

O měšťanském pivovaru toho víme poměrně málo, jeho život oproti panskému neměl dlouhého trvání.

V roce 1397 byla Šternberskou listinou Zlínu stvrzena základní městská práva včetně vaření a šenkování piva. Z XV. století (1496) už čteme konkrétní doklady o vaření piva v domech jednotlivých měšťanů. Díky privilegiu Jiříka Tetoura z roku 1516 zlínští získali právo sladování a prodeje piva nejprve v původním obvodu města, od roku 1571 díky bratrům Fridrichovi a Burjanu Tetourovým, kteří šenkovní práva měšťanů rozšířili, mohli své pivo šenkovat také na Čepkově a v Grygově (Trávníku). Práva jim pak byla potvrzena ještě v roce 1594 listinou Jana Cedlara.

Udělování privilegií svým poddaným pro vrchnost znamenalo výhodu - za výsady ze zmiňovaných tří let zlínští platili roční poplatek 100 zlatých. I přesto existovaly určité výjimky - například výčep piva z panského pivovaru v jedné krčmě na Čepkově (který lze považovat od XV. století za součást Zlína), vyhrazený od roku 1571. Ve všech ostatních okolních obcích zlínského panství se šenkovalo pouze pivo z  panského pivovaru. Vrchnost si dobře střežila svůj monopol.

      Samotný měšťanský pivovar je poprvé připomínán k roku 1598, sladovna existovala už někdy před rokem 1565. K pěstování chmele sloužily oblasti zvané „na chmelnici“ (1563-1568, 1571).

Pohromu, ze které se měšťanský pivovar již nevzpamatoval, znamenalo pustošení za třicetileté války a následné posilování vrchnostenské moci na úkor měšťanů. Jeho budova je sice připomínána ještě k roku 1667, nicméně se v ní již nevařilo. Podle zprávy z roku 1670 vařili zlínští měšťané pivo už jen o svátcích a jarmarcích v panském pivovaru, opět za příslušný poplatek.

Definitivní konec vaření piva pro měšťany přišel v roce 1672, kdy listinou majitele zlínského panství Františka Šeréniho ztratili právo na prodej piva a vína výměnou za odpuštění dlužných poplatků a závazku platit městu učitele a varhaníka.

Před kostelem sv. Filipa a jakuba 

4

Nic z toho, co vidíte na fotografii plácku před kostelem sv. Filipa a Jakuba  (z konce dvacátých let) už nestojí. Zůstal pouze kostel, ten ovšem stojí vlevo vedle fotografa, takže jej v záběru postrádáme. Dnes se můžeme „potěšit“ pouze parkovištěm mezi Městským divadlem a knihkupectvím Archa, býv. Divadelní kavárnou. Snímek rámuje starý kaštan, jeden z mnoha, které stávaly kolem kostela, a zastíněná plocha trávníku, odkud se díváme směrem ke starému náměstí, dnešnímu náměstí Míru. Na snímku chybí zřetelný styčný bod s obdobím 1976-2010, proto jsem jej nezařadil do Konfrontací. Pozn. C. Architektonicky zdobená polovina domovního štítu patří budově městského chudobince [1]. Postavili jej někdy v polovině XIX. století, kdy jeho panská obdoba v ulici Na žebračce (dnešní Bartošova) už dožívala. Jako chudobinec (popř. městský špitál, jak uvádí jeden ze snímků čtyřfotografie, záleží na pojetí jeho funkce) sloužil svému účelu ještě ve třicátých letech, kdy tam bydlela rodina obecního strážníka Hrobaříka). Budova stávala v čele menšího bloku domů mezi ulicemi Komenského (později tř. Tomáše Bati), Dlouhou a kostelem. Tyto domy patřily kostelnímu literákovi Macháňovi, obuvníku Hrbáčkovi a obchodníkovi Ševců. Lze je lépe vidět na snímku, umístěném na čtyřfotografii, presentované v posledním odkazu (vpravo nahoře).   V průběhu let 1933 až 1936 byly domy postupně likvidovány. Celý blok zmizel z mapy města v roce 1940. To už ale na protější straně stál moderní činžovní dům  s obchody a Živnostenskou záložnou. Ten jsme mohli v letech osmdesátých navštěvovat coby Divadelní kavárnu (1983), po jejím zániku a bankovním extempore (od poloviny devadesátých do půlky prvního desetiletí našeho století) tam dnes najdeme knihkupectví Archa.   Objekt postavil  dle plánů zlínského architekta Miroslava Lorence majitel sklenářství František Javorský v místě, kde na levé straně fotografie vidíme patrovou budovu bývalé školy [2] a vedle ní přikrčený domek zmíněného sklenářství [3]. Škola nesla nad vstupem výrazný trojúhelníkový štít s letopočtem 1857, který označoval letopočet jejího slavnostního otevření. Nebyla na tom místě vzdělávací budovou první. V dřívějších letech tam stávala dřevěná škola „dochem krytá“ , kterou zničil velký požár města v roce 1849. Do dřevěné školy chodíval z nedaleké Mladcové také František Bartoš, aby po mnoha letech jako známý spisovatel trávíval prázdniny na protější faře [7]. Trvalo nekonečných osm let, než se nákladem 11 474 rakouských zlatých podařilo postavit náhradní patrovou budovu školy. V době, ve které byla exponována naše fotografie, už budova školním účelům dávno nesloužila. Přestavěli ji na byty a také v ní provozoval zdravotnickou ordinaci MUDr. Leopold Král. Tento vstoupil do podvědomí obyvatel nejen jako lékař, ale i jako udržovatel domácího muzicírování. Na fotografiích můžeme zaznamenat tradiční „zátiší“ – před objektem školy stojí malá Tatrovka – Hadimrška, stále připravená k pohotovému vyjetí za pacientem. Po vzpomenutém roce 1933 se vše přestěhovalo do nové doktorovy vily za Dřevnicí. Zcela v pozadí fotografie vidíme přizemní domy dýmkaře Pavlištíka [4] a výrobce marmelád Čistína [5] , nad domky se tyčí štíty větších objektů na náměstí. Nad střechami můžeme zaznamenat i úzký kovový komín provozovny v Čistínově dvoře. I když úzký .... vše je relativní, na jiných fotografiích  vypadá dosti mohutně. Dnes sledovaný prostor vyplňuje velký čtyřpatrový činžovní dům s obchody, postavený v roce 1940 obchodníkem Eduardem Trantírkem a objekt družstva Fotografia (1960). Bohužel druhá budova - projektovaná Zdeňkem Plesníkem - má v současné době přestavěnu čelní stěnu a tak město přišlo o architektonicky cennou fasádu. Shrňme si – intimní starozlínský, výrazně maloměstský plácek se v průběhu uplynulých osmdesáti let proměnil na moderní prostor velkoměstského ražení. Naše fotografie zůstává pouhou vzpomínkou na doby, kdy zde žili naši dědové.  TEP  v červnu 1992